Americký sen
Spojené státy mě vždycky lákaly . Na
cestu jsem šetřila celý rok a domluvi-
ka se s kámoškou . Náš odlet se dato-
val na 23.září roku 2001 . Jednadvacátého
září se z rádia ozvala zpráva
o letadlech , co narazily do budovy
World Trade Center . Myslela jsem , že
dávají nějakou rozhlasovou hru . Pak
jsem viděla záběry , jak obě budovy
padají k zemi , šel mi mráz po zádech .
Co teď ? Drahý zájezd zaplacený , navíc
s příletem do Bostonu , odkud letadla
tenkrát vzlétla . Jenže cestovní kance-
lář odmítla zrušit zájezd s náhradou
peněz . Za pár dní se humbuk kolem
trochu uklidnil a my jsme se
rozhodly letět .
V Bostonu nás čekal šok .
Cestovka nás upozorňovala na přísná
bezpečnostní opatření . Na letišti ale
nikdo nehlídal a my jsme prošly
kolem pasové kontroly úplně bez
povšimnutí . Kdybychom měli s sebou
kulomet , tak nám to nejspíš projde ..
Dusivá atmosféra
Hned po příjezdu do New Yorku
bylo jasné , že je všechno vzhůru
nohama . Nápisy na amerických
vlajkách , letáčky a brožury o pádu
dvojčat s fotkami . Reakce na
neštěstí byla rychlá a obdivuhodná .
Druhý den nám průvodce řekl ,že je
možnost podívat se na dvojčata . Už
zdálky byl ve vzduchu cítit štiplavý
zápach . Všimla jsem si ,že mám úplně
zaprášenou kameru a foťák .
Oblečení i vlasy byly plné popílku
z doutnajících budov . Když jsem se
pžiblížila , padala na mě ta hrozná
atmosféra strachu ,
smrti a bezmoci . Nohy
jsem měla jako
z ocele . Kdybych se
tam ocitla sama , tak
uteču , takhle jsem následovala naši
skupinu . Uviděli jsme hroznou zkázu .
Všude policie , celé fronty lidí se dívaly
na místo neštěstí . V bezprostřední
blízkosti nás upozornili , že nesmíme
točit ani fotit , jedině na vyhrazeném místě .
Bylo jasné , že pod ruinami jsou
bezmocní lidé , kteří tam třeba právě
umírají . Vzít nohy na ramena ,
zalézt někam a brečet - to ,
bylo to , co jsem chtěla udě-
lat . Najednou jako bych byla
němá , v uších mi hučelo ,
chtělo se mi omdlít , ale taky
křičet ,,Proč se to stalo?"
V tu chvíli jsem pochopila ,
proč Američané nanávidí
terorismus a jeho přislu-
hovače . Být mužem , na místě se dobrovolně
přihlásím o odvetu ..
Na zem jako by spadl
meterorit . Černá díra a samé spálené
železo . Kolem hasiči , kteří se ještě
snažili kouř utlumit . Poté , co jsme
vyšli ven z davu ,nám určili místo , kde
smíme fotit . Anio jsem nevěděla , co dělám ,
protože se mi třásly ruce . Po
příchodu na hotel jsem hned skočila do vany ,
abych ze sebe smyla zápach
a špínu - voda byla úplně černá .
Jeden živý a kočka
Po návratu z dovolené , která pak
trvala ještě dvanáct dní , jsme se
dozvěděli , že v den , kdy jsme byli
u dvojčat , tak našli jednoho živého
člověka a kočku . Od té doby , když
vidím WTC ve star-
ších filmech , vždycky
se mi vybaví můj
zážitek na vlastní kůži a pořád
mi z něj tuhne krev v žilách .
Spojené státy mě vždycky lákaly . Na
cestu jsem šetřila celý rok a domluvi-
ka se s kámoškou . Náš odlet se dato-
val na 23.září roku 2001 . Jednadvacátého
září se z rádia ozvala zpráva
o letadlech , co narazily do budovy
World Trade Center . Myslela jsem , že
dávají nějakou rozhlasovou hru . Pak
jsem viděla záběry , jak obě budovy
padají k zemi , šel mi mráz po zádech .
Co teď ? Drahý zájezd zaplacený , navíc
s příletem do Bostonu , odkud letadla
tenkrát vzlétla . Jenže cestovní kance-
lář odmítla zrušit zájezd s náhradou
peněz . Za pár dní se humbuk kolem
trochu uklidnil a my jsme se
rozhodly letět .
V Bostonu nás čekal šok .
Cestovka nás upozorňovala na přísná
bezpečnostní opatření . Na letišti ale
nikdo nehlídal a my jsme prošly
kolem pasové kontroly úplně bez
povšimnutí . Kdybychom měli s sebou
kulomet , tak nám to nejspíš projde ..
Dusivá atmosféra
Hned po příjezdu do New Yorku
bylo jasné , že je všechno vzhůru
nohama . Nápisy na amerických
vlajkách , letáčky a brožury o pádu
dvojčat s fotkami . Reakce na
neštěstí byla rychlá a obdivuhodná .
Druhý den nám průvodce řekl ,že je
možnost podívat se na dvojčata . Už
zdálky byl ve vzduchu cítit štiplavý
zápach . Všimla jsem si ,že mám úplně
zaprášenou kameru a foťák .
Oblečení i vlasy byly plné popílku
z doutnajících budov . Když jsem se
pžiblížila , padala na mě ta hrozná
atmosféra strachu ,
smrti a bezmoci . Nohy
jsem měla jako
z ocele . Kdybych se
tam ocitla sama , tak
uteču , takhle jsem následovala naši
skupinu . Uviděli jsme hroznou zkázu .
Všude policie , celé fronty lidí se dívaly
na místo neštěstí . V bezprostřední
blízkosti nás upozornili , že nesmíme
točit ani fotit , jedině na vyhrazeném místě .
Bylo jasné , že pod ruinami jsou
bezmocní lidé , kteří tam třeba právě
umírají . Vzít nohy na ramena ,
zalézt někam a brečet - to ,
bylo to , co jsem chtěla udě-
lat . Najednou jako bych byla
němá , v uších mi hučelo ,
chtělo se mi omdlít , ale taky
křičet ,,Proč se to stalo?"
V tu chvíli jsem pochopila ,
proč Američané nanávidí
terorismus a jeho přislu-
hovače . Být mužem , na místě se dobrovolně
přihlásím o odvetu ..
Na zem jako by spadl
meterorit . Černá díra a samé spálené
železo . Kolem hasiči , kteří se ještě
snažili kouř utlumit . Poté , co jsme
vyšli ven z davu ,nám určili místo , kde
smíme fotit . Anio jsem nevěděla , co dělám ,
protože se mi třásly ruce . Po
příchodu na hotel jsem hned skočila do vany ,
abych ze sebe smyla zápach
a špínu - voda byla úplně černá .
Jeden živý a kočka
Po návratu z dovolené , která pak
trvala ještě dvanáct dní , jsme se
dozvěděli , že v den , kdy jsme byli
u dvojčat , tak našli jednoho živého
člověka a kočku . Od té doby , když
vidím WTC ve star-
ších filmech , vždycky
se mi vybaví můj
zážitek na vlastní kůži a pořád
mi z něj tuhne krev v žilách .
